S01E05 - Zaměstnání, která jsem nikdy neměla dělat – a ty, které jsem milovala navzdory zdravému rozumu
Pokojská, vizážistka a válečná reportérka – zní to jako začátek vtipu, ale mají něco společného. A pokud máš ADHD mozek, možná už tušíš, co to je. V téhle epizodě mluvíme o profesích, které přinášejí klid, smysl a ten správný drive, který ADHD mozek miluje – a taky o tom, proč některé práce, které vypadají jako ADHD-friendly, ve skutečnosti vůbec nefungují.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK lidičky, tak mě tu zase máte. Vítejte u Amygdala party a dneska se podíváme na to, jaká práce sedí mozku s ADHD. Jmenuju se Step a jsem – doufejme – budoucí ADHD koučka, zatímco sbírám odvahu nechat se diagnostikovat. Shownotes a starší epizody najdete na amygdalaparty.cz, a samozřejmě na Spotify a Apple Podcasts. Budu ráda, když mě budete doprovázet na mojí cestě ADHD krajinou – třeba se něco naučíte, nebo se v něčem poznáte.
DOPAMILLA: Spoiler alert – univerzální řešení neexistuje!
Jo, přesně jak říká Dopamilla – bohužel to není tak, že si prostě vybereš určitou práci a tím pádem budeš spokojená. Lidi s ADHD jsou stejně různorodí jako lidi bez ADHD. A než řekneš, že už máš tu samou práci nebo pracuješ v tom konkrétním oboru dvacet let, že máš vystudováno a i když je to náročný, tak to prostě vydržíš – jasně, můžeš v tom klidně pokračovat až do důchodu. Ale pokud chceš mít o něco lepší každodenní život, nebo dokonce práci, která tě nabíjí místo toho, aby tě vysávala, tak věz, že možnosti existují. Pro většinu z nás.
DOPAMILLA: A nikdy není pozdě změnit směr!
Přesně tak. Často můžeš využít svůj původní obor úplně jinak – stačí změnit úhel pohledu! Ale pojďme k věci. Výzkumy ukazují, že nejdůležitější pro to, aby se člověk s ADHD cítil v práci dobře, je schopnost vytvořit si a nebo najít pracovní prostředí, které sedí jeho potřebám, silným stránkám a limitům.
Řečeno jednoduše: potřebuješ práci, která ti dává smysl, kde můžeš využít to, co ti jde, a kde se bere ohled na to, co ti nejde. Ještě jednodušeji: práci, kde můžeš být sama sebou, dělat to, co tě baví – a vyhnout se tomu, co tě vyčerpává.
Osobně si myslím, že ideální práce pro mě by byla být věčná studentka. Baví mě nořit se do vědomostí do hloubky. Mám za sebou několik různých studií, které spolu úplně nesouvisí. Ale bohužel mi nikdo za studium nedá výplatu, a po letech studia při práci jsem se z toho dvojitého režimu taky dost vyčerpala. Takže jsem vlastně skoro deset let nestudovala, než jsem teď začala se studiem na ADHD koučku. A musím říct – cítím se zase jako doma.
Ale než se pustíme do konkrétních profesí, musíme se krátce zastavit u něčeho, co ovlivňuje úplně všechno: totiž u času a organizace času (time management). Tomu budeme věnovat celou příští epizodu, ale musím to aspoň krátce zmínit, protože právě to často rozhoduje, proč některá zaměstnání fungují líp než jiná.
DOPAMILLA: Tak co, už se soustředíme?
Jo, přesně tak, Dopamillo. V předchozích epizodách jsme mluvili o hyperfokusu a neurodivergentním způsobu myšlení, který může být v práci fakt užitečný. Ale mám pocit, že musíme říct něco i o organizaci času – protože to souvisí s tím, jak vůbec zvládat mít práci.
Povím vám jeden příběh, který možná trochu napoví, proč je pro nás čas takový oříšek – a jak to souvisí s dnešním tématem.
V mojí úplně první práci jsem měla dost důležitou roli. Byla jsem jedna ze dvou lidí, kteří měli klíč od trezoru v bance. Jinými slovy – banka se neotevřela, pokud jsem nebyla na místě přesně včas. Banka otevírala v sedm ráno.
Tak hádejte, co se stalo?
Jo, makala jsem fakt tvrdě – zatraceně tvrdě – abych přišla včas. Věděla jsem, kdy tam musím být, spočítala jsem si, jak dlouho mi trvá cesta. Nastavila jsem si budík – a ne jeden, ale klidně dva. Jsem přirozeně taková sova, takže vstávat brzo ráno pro mě nikdy nebylo přirozený. Spočítala jsem si, kolik času potřebuju na probuzení, sprchu, oblečení, snídani. Tohle je metoda, která pro mě funguje – vizualizuju si všechno, co musím udělat. Rozdělím si to na malé kousky. Pak si určím, kolik času každý kousek zabere, a nakonec to všechno sečtu.
Takže když vím, že mám být někde v sedm, a všechny ty ranní věci včetně cesty mi zaberou hodinu, tak si spočítám, že musím vstávat v šest. Což znamená, že si budík nastavím na třičtvrtě na šest – někdy i dřív.
Když mám něco stihnout, připadám si jako sportovec s časomírou v ruce a týmem, co mi hlásí mezičasy: „Osušení po sprše – tři minuty, můžeš to stáhnout na dvě a půl?“ „Snídaně? Možná ji úplně vynecháš – stejně tě z toho stresu bolí břicho. Ušetříš deset minut!“ „Autobus? Ten může mít zpoždění. Možná tam dojdeš rychleji pěšky.“ A nakonec skončím s logistickým plánem, který připomíná přípravu na bankovní loupež (pun not intended).
Zní to povědomě?
Zvláštní je, že jsem většinou přišla včas. Ale ta energie, co jsem do toho musela dát, byla neuvěřitelná – i dnes, po víc než třiceti letech, si pamatuju, jak šíleně stresující to bylo. Muset být někde přesně včas. A pořád to tak mám. Nejde jen o práci – je to letadlo, vlak, schůzka. Vždycky si dávám rezervu, abych nepřišla pozdě. A stejně mám pověst člověka, co bere čas jako orientační bod, ne jako pevný deadline.
DOPAMILLA: Jo, protože samozřejmě jenom předstíráš, že je to vtipný, že jo?
No jasně že jo. Chci přece působit normálně. Ale zpátky k té mojí práci v bance. Samozřejmě se stalo to, co se stát nemělo. Jednou jsem zaspala. A zrovna ten den přijeli šéfové z centrály. Když jsem se probudila a podívala se na hodiny, bylo za pět minut sedm. Jen cesta do práce mi trvala minimálně čtvrt hodiny. Neměla jsem šanci to stihnout. Tak jsem s těžkým srdcem zavolala a řekla, co se stalo. A dodnes si pamatuju ten pocit, když jsem vešla do banky – zákazníci stáli ve frontě u přepážky a čekali. Na mě. Šéfové byli vzadu a koukali. Můj šéf, moji kolegové. Celá banka čekala, až dorazím. Byl to naprosto příšerný pocit.
Nikdo mi neřekl nic zlého, většina si dělala legraci o Šípkové Růžence nebo říkali, že se to může stát každému. Ale já cítila nekonečnou hanbu. A samozřejmě jsem se omlouvala, jako by se nic nestalo, a smála se tomu, když si ze mě někdo dělal srandu. Jasně že jo.
Tu práci jsem vydržela dělat asi dva roky. Když jsem skončila, byla jsem vyčerpaná. Tak vyčerpaná, že představa nové práce byla úplně příšerná. Nedokázala jsem si představit, že bych měla celý život fungovat pod takovým časovým tlakem. Byla jsem prostě vyhořelá. Ne z té práce samotné – tu jsem měla fakt ráda. Ale z těch rámců.
V tu dobu jsem věděla, že kdybych měla mít ještě jednu takovou práci, zlomilo by mě to. Tehdy ještě moc neexistovala klouzavá pracovní doba. Měla jsem na výběr – buď se nechat hodit na nemocenskou jako vyhořelá, nebo zatnout zuby a zkusit to znovu někde jinde.
A pak jsem udělala něco, co mě zachránilo. Stala jsem se au-pair. A to mi doslova vrátilo dech – jako zaměstnanci i jako člověku. I když dny měly svůj rytmus – museli jsme stihnout školku, děti odvézt a vyzvednout, uvařit večeře a tak dál – bylo to úplně něco jiného než muset být v práci přesně v sedm každý den. Měla jsem čas dýchat. Být sama sebou. A tehdy mi došlo, že nemůžu mít práci s pevně danou pracovní dobou.
A než se dostaneme k tomu, jaké práce by mohly sedět, chci ještě krátce vysvětlit, proč je čas tak stresující pro ADHD mozek. To, co mě úplně fascinovalo – a byla to pro mě fakt překvapení – je, že ADHD mozek vnímá čas jen ve dvou režimech.
Tomu prvnímu se říká: TEĎ
A druhému: TEĎ NE.
DOPAMILLA: No, to zní vlastně dost jednoduše. Mnohem jednodušší než „zítra v 7:00“!
Jo, a chvíli mi trvalo, než jsem to strávila. Ale když si vzpomeneš na teorii lovce a zemědělce, o které jsme mluvili minule, tak to vlastně dává smysl. Buď něco děláš teď: sleduješ stopu, najdeš kořist, ulovíš ji. A nebo to neděláš, protože žádná stopa není. A všechno ostatní se může odložit do „teď ne“.
A právě proto je tak těžké dorazit někam přesně včas. Protože mozek se brání. Je nucený plánovat, je nucený dodržet termín, který je pro něj umělý. Stejně jako si nemůžeš domluvit s jelenem, že se má v šest večer dostavit, aby sis zajistila večeři pro rodinu, tak tvůj mozek vnímá nesmyslnost toho, že máš být v práci přesně v sedm. Jelen přijde, když přijde.
Je to jako modlit se za déšť uprostřed sucha. Nemůžeš si s deštěm domluvit, že začne v sedm. Nemůžeš říct: „No tak, déšť je v plánu, měl bys teď přijít.“ Můžeš tančit, prosit bohy, přinášet oběti – ale déšť se o tvou úrodu nestará. Déšť přijde, když přijde.
A přesně tak je to s ADHD mozkem. Nedá se přikázat, aby fungoval v konkrétní čas. Můžeš ho nalákat, stimulovat, probudit zájmem. Můžeš si vytvořit rutiny, můžeš překompenzovat. Ale nedonutíš ho, aby sám od sebe fungoval přesně tehdy, kdy to potřebuješ. A proto je pro nás tak těžké být někde v přesný čas. Ne proto, že bychom byli nezodpovědní nebo líní – ale protože vedeme vnitřní boj s vlastní biologií. A ADHD mozek to ví. Cítí to. Takže když po něm chceš, aby se dostavil do práce v sedm ráno – je to jako přinést obětní beránky pro déšť, který nikdy nepřijde. Obzvlášť když je venku slunečno.
Takže tohle je ten základní důvod, proč jsou pevně dané časy tak náročné. A když to teď chápeme, pojďme se podívat, co to znamená pro nás na pracovním trhu. Jaká práce vlastně sedí ADHD mozku?
DOPAMILLA: Spoiler – na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď!
Přesně tak. Ale když už víme, proč je čas takový problém, můžeme se podívat na to, jaké rámce a typy práce by mohly fungovat. A souvisí to s tím, že rozdíly mezi lidmi s ADHD jsou stejně velké jako mezi lidmi bez ADHD. Někteří jsou hyperaktivní a extrovertní, jiní jsou spíš introvertní a jejich hyperaktivita se odehrává v hlavě. Ale rozdíly jsou i jinde. Takže nejdůležitější je, abys sama cítila, co ti sedí – ale dám ti pár myšlenkových rámců, které ti můžou pomoct.
Co se týče času a organizaci času – co se dá říct jako best practice? Obecně platí, že práce s pevnou pracovní dobou může být pro ADHD náročná. Struktura vázaná na čas totiž často naráží na potřebu flexibility, proměnlivosti a motivaci řízenou dopaminem. Jinými slovy – náš mozek se zasekne, stejně jako jsem se já zasekla, když jsem musela být někde přesně včas. Povinnost být na místě v konkrétní čas může být stresující, obzvlášť když se musíš spoléhat na věci jako veřejná doprava.
DOPAMILLA: Takže pokud nemůžeš jezdit do práce na kole, máš smůlu?
No, minimálně nejsem nadšená z toho, když uvíznu ve vlaku na neurčito, a čeká se na signál, nebo na když je kolona a já nevím, kdy se to pohne. Takže flexibilní pracovní doba, projektová práce nebo role, kde si můžeš tempo řídit sama, jsou rozhodně lepší volbou. Ale samozřejmě existují výjimky. Někteří lidé s ADHD se cítí dobře v pevných rámcích – hlavně když mají možnost využít čas podle sebe. Protože často nejde ani tak o samotný čas, jako spíš o míru kontroly. Když si můžeš sama zvolit, kdy a jak pracuješ, roste pocit samostatnosti a toho, že to zvládáš.
DOPAMILLA: Takže být sama sobě šéfem?
Jo, Dopamillo, to MŮŽE být dobré řešení pro ADHD mozek. Hodně podnikatelů jsou právě takoví – neklidné, ale extrémně vynalézavé mozky, které chrlí jednu myšlenku za druhou a dokážou je převést do praxe. Ta obrovská vášeň – hyperfokus – může být skvělý motor. Máš různorodý pracovní den a nikdo tě nebude peskovat, že chodíš pozdě. Naopak – můžeš pracovat, kdy chceš. A buďme upřímní – spíš budeš pracovat až moc než málo, že jo?
Ale jak upozorňují někteří výzkumníci, ADHD mozek se může rychle začít nudit, když se dostaneš do rutiny a provozní fáze. Takže pokud chceš mít vlastní firmu, vezmi si k sobě někoho s „mozkem zemědělce “. A myslím to podle teorie lovce a zemědělce od Thoma Hartmanna, o které jsme mluvili minule. Klidného zemědělce, který má rád rutinu a postará se o to, že se podá daňové přiznání včas, že se domluví schůzky, že se podepíšou smlouvy, že běží reklama, že zákazníci dostanou newsletter – prostě dělá ty úkoly, které ADHD mozek vnímá jako nudnou rutinu. Pak může být vlastní firma fakt zlatý důl. Anebo ji můžeš prodat, jakmile se dostaneš do fáze provozu – a tvoje hlava už má určitě dvě nebo pět dalších nápadů, co rozjet, že jo?
Takže rámce, které nám dávají svobodu, jsou důležité. Ale taky pestrost a rozmanitost úkolů, střídání témat nebo možnost ponořit se do hloubky – to všechno může práci udělat zajímavou. Možnost se do něčeho ponořit, mít různé úkoly, které se střídají, a dělat věci, které tě baví – to jsou klíčové podmínky. Rychlé tempo je něco, co spoustě lidí s ADHD vyhovuje – nebo aspoň jasné deadliny. A tím myslím deadliny v dohledné době – ne za tři roky. Krátké termíny fungují nejlíp. Kreativita a řešení problémů jsou jako voda pro rybu, pokud máš ADHD mozek. A málo byrokracie ti dá prostor být sama sebou a pustit uzdu kreativitě. To se dá poměrně snadno zařídit, když jsi sama sobě šéfem – ale ne každý chce tu svobodu, kterou to přináší. Protože se svobodou přichází i zodpovědnost. Tak se pojďme podívat na pár profesí, které by ti mohly sedět.
DOPAMILLA: Tak teď jsem zvědavá. Myslíš, že bych mohla být kosmonautka?
No, Dopamillo, to spíš asi radši ne. Na to bys musela mít schopnost se trošku stabilněji soustředit. Ale jak jsem už dřív zmiňovala – spousta lidí s ADHD je extrémně efektivní v krizových situacích. Osobně jsem měla práce, kde se občas něco pokazilo nebo vybuchlo – a já to MILOVALA! Zatímco kolegové seděli s vykulenýma očima a vypadali, že se každou chvíli zhroutí, já cítila, že ve mně něco rozkvétá. Konečně něco pořádného! Tak pojďme na to, vyhrnout rukávy a jdeme to spravit – jste připraveni?!
Mozek se v krizi dokáže zapnout na plné obrátky – člověk se uklidní, začne jednat věcně, dělá rychlá rozhodnutí, která můžou doslova zachránit život. Právě proto se hodně lidí s ADHD cítí dobře v profesích jako záchranář, operátor první pomoci, hasič nebo policista. Nebo lékař a zdravotní sestra na urgentním příjmu. Fakt je, že se v krizi soustředíme líp. Tak si to zapiš za uši!
DOPAMILLA: Nebo můžeš být třeba tiskový mluvčí v Bílém domě! Jo, a novináři nebo televizní reportéři taky spadají do téhle kategorie – hlavně když jde o honbu za breaking news nebo reportáže z válečných oblastí, pokud jsi ten typ, co zvládá pohotovostní režim. Ale i krizová zákaznická podpora může někomu sedět – třeba když jde o uklidnění panikařícího klienta a rychlé řešení problému. IT bezpečnost je skvělá pro technicky zaměřené – tam musíš myslet rychle, jednat přesně a zastavit útok dřív, než se rozšíří.
Společné pro tyhle profese je, že musíš mít chladnou hlavu a jednat rychle a efektivně – ale nesmíš mít dlouhé období, kdy se nic neděje. To je pak smrt. ADHD mozek potřebuje puls, ne pauzu. Potřebuje výzvu, ne čekání. Na druhou stranu potřebuješ i podporu – technickou i emoční – abys mohla zpracovat to, co zažíváš.
Takže to byly krizové profese.
Ale chaos a adrenalin nejsou jediná cesta k práci, která funguje. Spousta lidí s ADHD se cítí skvěle i v kreativních nebo fyzických profesích – kde můžeš použít fantazii, tvořit něco nového, pracovat s tělem nebo smysly. Kde jsou flexibilní rámce a mozek může vymýšlet nové věci. Sem patří všichni možní umělci, hudebníci, designéři, fotografové – ale taky tvůrci obsahu na sociální sítě nebo herci. Kadeřníci a průvodci. A nemusíš být Picasso – i jako právník nebo UX designér můžeš mít práci, která svědčí mozku s ADHD.
Pokud je to profese, kde používáš ruce nebo tělo, je to často ještě lepší. Zahradník nebo krajinář. Kuchař nebo cukrář. Truhlář nebo krejčí. Interiérový designér, vizážistka nebo kouzelník. Ale můžeš být i skvělý obchodní zástupce. Tohle jsou profese, kde si řídíš den sama – a kde vidíš výsledky svojí práce. Stačí, aby rámce seděly.
DOPAMILLA: Takže bych mohla být špiónka!
Jo, Dopamillo, možná bys fakt mohla být špiónka nebo soukromá detektivka. Představ si to! A víš co? Ironií je, že práce farmáře může být úplně ideální pro ADHD mozek.
DOPAMILLA: Cože? Ale tam jsou přece rutiny, hlášení pro veterinární správu a čekání na úrodu…
Jo, ale je tam taky svoboda. Řídíš si den sama, pracuješ fyzicky, a máš pestrost. Spousta lidí s ADHD se cítí dobře při fyzické práci, kde vidíš jasné výsledky a máš kontakt s přírodou. A když máš vedle sebe někoho s „farmářským mozkem“, kdo se postará o papíry – může to být fakt bezva.
Mluvili jsme o krizích, kreativitě a fyzické práci. Ale výběr vhodné profese je taky o něčem hlubším. O smyslu – o práci, která ti dělá dobře, protože ti umožňuje přispět k tomu, aby se někdo jiný cítil líp. A to nás přivádí k další skupině profesí, kde spousta lidí s ADHD kvete – i když tam bývají pevné rámce: pečovatelské profese a pedagogika.
DOPAMILLA: Cože? Ale tam jsou rozvrhy, porady, třídy…
Jo, ale poslouchej: učitelství ti dává pestrost – žádný den není stejný. Používáš hlas, tělo, kreativitu. Můžeš vyprávět, improvizovat, a vidíš okamžitou odezvu. Hodně učitelů s ADHD říká, že milují samotné učení – ale není překvapením, že nesnáší papírování. Takže pokud uvažuješ o učitelství, zamysli se, jaký typ učitele chceš být. Možná ti sedí praktické předměty, nebo role speciálního pedagoga, nebo lektora v dospělém vzdělávání. Nebo přednášejícího, mentálního kouče. Dává to smysl – a pomáhat druhým je samo o sobě odměňující.
Pamatuješ si druhou epizodu podcastu? Tu, kde jsme mluvili o RSD – té negativní radarové citlivosti, která nás dělá zranitelnými vůči kritice? Tenhle radar má ale i jednu úžasnou schopnost – je extrémně citlivý na emoce druhých. Vnímáš nálady, čteš obličeje, cítíš nespravedlnost až v těle. Tenhle radar je skvělý nástroj – díky němu vidíš, jak se někdo ve třídě doopravdy má, a dokážeš zasáhnout dřív, než si toho někdo jiný vůbec všimne. Díky tomu můžeš vést třídu způsobem, který by ti „normální“ mozek mohl závidět.
DOPAMILLA: Jsi jako emocionální detektor na plný výkon!
Jo, a právě to z tebe často dělá bezpečný přístav pro ostatní. Proto se spousta lidí s ADHD cítí dobře v profesích, kde jde o pomoc, podporu a vnímání lidí. Zdravotní sestra, terapeut, speciální pedagog, sociální pracovník, poradce, kouč – nebo učitel, jak jsme říkali. Tyhle profese často nabízejí pestrost, lidský kontakt a smysl. Můžeš využít empatii jako sílu, a vidíš přímý dopad svojí práce. Ale – a to je důležité – musíš si dát pozor, abys nevyhořela. Protože ta samá citlivost, která tě dělá dobrou, tě může taky zranit.
DOPAMILLA: Takže potřebuješ pauzy, hranice a kolegy, co ti rozumí?
Přesně tak. A práci, kde můžeš být sama sebou – ne robot, co má jen plnit plány a ignorovat emoce.
Takže jsme mluvili o rychlém tempu, kreativitě a smysluplné práci. Ale teď ti musím říct něco, co možná zní úplně nelogicky – a co ukazuje, jak rozdílní lidé s ADHD opravdu jsou. Měla jsem letní brigádu jako pokojská, a taky jsem balila balíky ve skladu. A obě tyhle práce byly pro mě ÚŽASNÉ – a je důležité, že říkám „pro mě“, protože to rozhodně není pro každého s ADHD. Mnozí by to považovali za smrtelně nudné a úplně vyčerpávající. Ale pro mě? Paráda. Uhádneš proč?
Jo, za prvé proto, že když jsem skončila, tak jsem fakt skončila. Dvě minuty po tom, co jsem odešla z práce, jsem na ni už nemusela myslet. U těch kreativních profesí, o kterých jsme mluvili, se mi mozek často zasekne – nedokáže pochopit, že pracovní doba skončila, takže si jede dál, i když se snažím v klidu povečeřet nebo koukat na Netflix. „Co kdybychom to udělali takhle?“ najednou vyskočí v hlavě. A už sedím a pracuju, i když jsem to vůbec neměla v plánu. Jen si něco poznamenám. Jen udělám tuhle jednu drobnost…
DOPAMILLA: Jo, víme, jak to dopadne. Tři hodiny později tam pořád sedíš.
Jo, to je samozřejmě riziko. Ale je tu ještě jeden důležitější důvod, proč mi tyhle práce seděly. Mohla jsem nechat myšlenky plynout. Mohla jsem poslouchat podcast nebo audioknihu. Můj mozek byl v lázních! Rutinní práce totiž můžou fungovat jako útočiště. Ne proto, že by člověk chtěl flákat – ale protože potřebuje místo, kde si mozek odpočine. Tohle boří stereotyp, že ADHD mozek vždycky potřebuje chaos a kreativitu. Někteří z nás potřebují pauzu od mentálního přetížení. Zvlášť když máš bohatý nebo náročný život mimo práci, může být mentálně jednoduchá práce právě to, co ti pomůže fungovat – v práci i doma.
A víš co? Může to být i způsob, jak se vyhnout nemocenské. Když jsi uprostřed životní krize – nemoc v rodině, rozvod, nebo jen období, kdy ti mozek jede na plné obrátky – může být rozumné požádat o přesun na jiný typ práce. Nebo si najmout pomoc, pokud pracuješ sama. Ne proto, že nechceš přispívat – ale protože potřebuješ práci, která ti dá prostor fungovat. Není to útěk – je to strategická péče o sebe sama. A může to být rozdíl mezi tím, jestli práci zvládneš, nebo jestli budeš muset říct „stop“ a jít na nemocenskou. Myslím si, že tohle by přesně byla práce, ve které bych zase mohla nabrat síly poté, co jsem vyhořela na práci v bance, jak jsem říkala. Myslím, že to platí pro víc lidí, nejen pro ty s ADHD. Co myslíš?
DOPAMILLA: Nezapomeň, že my přece vidíme věci!
Jo, málem jsem zapomněla na jednu z našich super schopností – díky, že jsi mi to připomněla, Dopamillo. Když říkáš, že vidíme věci, tak tím samozřejmě nemyslíš, že jsme s ADHD jasnovidní – ale že máme intuitivní schopnost vidět vzorce a odhalovat chyby. Zvlášť když jde o vizuální, rytmické nebo logické věci. Pak to skoro vypadá jako magie. Skoro. Právě proto se někteří z nás cítí skvěle jako UX testeři, analytici kvality – nebo dokonce analytici zpravodajských informací.
Když jsem pracovala v bance, byla jsem fakt dobrá v odhalování falešných bankovek. Šlo často o úplně drobné detaily, které odlišovaly pravou od falešné. A samozřejmě to bylo napínavé – odhalit padělatele! To, co je fascinující, je, že spousta lidí s ADHD pozná, když něco nesedí – i když nedokážeme vždycky vysvětlit, jak to víme. Možná nejsme nejlepší ve vyplňování formulářů nebo dodržování návodů – ale zachytíme, když je něco křivé, nelogické nebo prostě divné. A v některých profesích? To je k nezaplacení.
DOPAMILLA: Nezapomeň na rozvoj a učení!
Jedna věc, kterou by člověk neměl podceňovat – a kterou spousta zaměstnavatelů vlastně nabízí – je možnost učit se a rozvíjet. Přináší to pestrost, pocit zvládnutí a hlavně pocit, že se děje něco nového. Může to být kurz, na který tě pošlou, certifikace, kterou si uděláš, nebo jen to, že se naučíš nový pracovní nástroj nebo program. Pro ADHD mozek je to jako dostat novou hračku – nebo novou stezku k prozkoumání. Mluvili jsme hodně o tom, co může fungovat – ale buďme upřímní: existují i práce, které se pro ADHD mozek fakt nehodí.
DOPAMILLA: Myslíš takové „sedni si a dělej to samé osm hodin“ práce?
Jo, přesně. A teď budu trochu konkrétnější, protože existují určité společné znaky u profesí, které bývají problematické:
Za prvé: Práce, které vyžadují dlouhodobou, monotónní koncentraci bez pestrosti nebo smyslu. Třeba archivář, účetní, nebo datový operátor, co hodiny registruje čísla. Náš mozek křičí po stimulaci – a když ji nedostane, začne ji hledat jinde. A tím ztrácíme fokus.
Za druhé: Profese, které vyžadují nepřetržitou koncentraci bez prostoru pro chybu. Letecký dispečer je klasický příklad. Jedna vteřina nepozornosti může mít katastrofální následky. Tenhle typ tlaku – kdy se nesmíš ani na sekundu zasnít – je pro ADHD mozek extrémně náročný.
Za třetí: Práce s obrovským množstvím administrativy a byrokracie. I když samotná práce může být zajímavá, systém kolem ní ji může udělat nesnesitelnou. Představ si učitele, který miluje učit, ale topí se v papírování. Nebo odborníka ve veřejné správě, který místo své expertízy musí psát plány a rozpočty. Nebo zdravotní sestru, která miluje péči o pacienty, ale půl dne tráví nad formuláři a kontrolními tabulkami.
A za čtvrté: Otevřený kancelářský prostor bez možnosti se stáhnout. Spousta lidí s ADHD je extrémně citlivá na smyslové podněty – hluk, pohyb, pachy. Kancelář s 50 lidmi, neustálým hovorem a zvonícími telefony může být naprosté peklo – i když samotné úkoly by ti jinak seděly.
DOPAMILLA: No, to zní… trochu náročně.
Ale jak jsem říkala na začátku – neexistuje jedna správná odpověď. Možná máš práci jako účetní a cítíš se skvěle, protože máš flexibilní pracovní dobu, pracuješ z domova a máš šéfa, který chápe, že ti vyhovují krátké, intenzivní pracovní bloky. Nebo jsi letecký dispečer a miluješ ten tlak, protože máš dost stimulace a vytvořila sis vlastní systém, který ti funguje.
DOPAMILLA: Takže problém není práce – ale práce bez přizpůsobení?
Přesně. Práce, která sedí jednomu ADHD mozku, může být noční můrou pro jiný. Jde o míru svobody, pestrosti, smyslu a podpory. Jde o to najít práci, která ti dovolí být sama sebou – a vynechat to, co ti nesedí. Takže když zvažuješ práci – neptej se jen „co budu dělat?“ Ptej se i: „Jak mi dovolí to dělat?“ Tam je ten rozdíl. Osobně mám trochu zvláštní koníček – ráda čtu pracovní inzeráty a představuju si, jaké to asi je pracovat v té firmě. Často už z textu poznáš, že tohle není místo pro tebe. Všimla sis toho někdy? Jaký má inzerát tón, jak jsou úkoly formulované, jak realistická jsou očekávání, jak firma sama sebe popisuje – to všechno ti hodně napoví. Takže doporučuju mít radar zapnutý už při hledání.
DOPAMILLA: Myslíš, že máme číst mezi řádky?
Jo – a hlavně se ptát: Budu zde mít možnost být tady sama sebou?
Příště se ponoříme do času a organizace času. Proč nám připadá, že hodiny jsou nepřítel, proč si vždycky myslíme, že máme víc času, než máme, a proč je tak snadné si myslet, že máme čas – a pak ho najednou nemáme.
Mezitím můžeš přemýšlet – v jakých zaměstnáních ses cítila dobře, a proč? Možná o sobě zjistíš něco nového, jen tím, že se nad tím zamyslíš. Jaké úkoly ti dodávaly energii? Jaké tě vyčerpávaly? Co na těch rámcích fungovalo – a co ne?